SOCIÁLNÍ STAVĚNÍ V DUCHU POSTMODERNY

Centrální téma roku 2019, které bylo spolkem KRUH vybráno na základě letošního třicátého výročí sametové revoluce, je svobodná architektura devadesátých let minulého století. Cílem je tedy poměrně nedávné období naší historie, kdy se po desetiletích reálného socialismu snaží domácí scéna najít novou cestu uspořádání společnosti a prostoru.


V rámci tohoto tématu jsme se v Mnichově Hradišti rozhodli navštívit dvě výrazné stavby, které přesně zapadají do vymezeného období a které nám podle našeho názoru pomůžou velice dobře nahlédnout na zmíněné téma jak ze stránky společenské, tak architektonicky urbanistické. Jedná se v první řadě o Dům s pečovatelskou službou v Družstevní ulici a následně, když nám zbude čas také Domov pro seniory Modrý Kámen v ulici Nerudově. Autorem obou těchto staveb je pan architekt Jiří Štěrba, který se procházky zúčastnil a chtěli bychom mu tímto poděkovat za jeho ochotu se s námi podělit o bližší informace k návrhu a realizaci zmíněných staveb. 

Jako podtitul místního dne architektury jsme zvolili sociální stavění v duchu postmoderny. Podle našeho názoru, není mnoho příležitostí, aby se v krajině české architektury mluvilo o stavbách, které se dají označit jako postmoderní a po pravdě není ani mnoho odborné iniciativy k podrobnějším úvahám na toto téma. Není ani zcela jasné jaké stavby a autory termínem postmoderní označovat. Postmoderna v české architektuře je široký pojem, do kterého jsou zařazovány práce manželů Šrámkových, architekta Hubáčka a sdružení SIAL, architektů Masáka a Rajniše, práce které jsou ve své podstatě většinou spíše rozvíjením českého modernismu, případně mírného brutalismu, nebo stylu high-tech. Významných českých staveb, které se dají zařadit do kategorie Postmoderní podle amerických filozofů Charlese Jenkse a Roberta Venturiho není příliš.

 

Přesto v náznacích tvarosloví tento architektonický styl zanechal v krajině českých měst výraznou stopu a kolemjdoucí nemusí být odborník aby neomylně rozpoznal stavby z období devadesátých let minulého století. Přestože se nedá říct, že by české postmoderní stavby z tohoto období přímo navazovali na filozofický postoj ironizujících intelektuálů amerických otců postmoderní architektury, určitě se dají vysledovat společné spodní proudy z nichž výrazné tvarosloví postmoderní architektury vychází.

 

V první řadě se jedná o únavu z velice dlouhého období nadvlády takzvaného internacionálního stylu, který nově svobodným architektům neumožňoval dostatečně živé formy pro novu dobu. Funkcionalistické moderně byla vyčítána centrální programovost, která svým omezeným tvaroslovím (bílými pravoúhlými abstrakcemi) neumožňovala architektům dostatečně jasně a razantně vyjádřit typologický účel stavby a její lokální jedinečnost. Jako nový směr byl, podle mého, zachycen z nejsvobodnější země světa - USA a podle vzoru amerických architektů Gravese a Meiera byla do architektury vrácena živelnost, oblouk (přesněji segmentový oblouk), historické citace, barevnost a nadsázka.


Samotná společenská situace v devadesátých letech 20. století v České republice však měla určitě mnohem výraznější dopad na formy postmoderní architektury než případná postmoderní filozofie, na což jsme během rozhovoru s architektem Štěrbou také narazili. On sám toto období pospal jako velmi živé a svým způsobem otevřené tvůrčím myšlenkám. Česká společnost se v devadesátých letech ocitla na extrémní hraně zlomu společenského uspořádání. Protahovaný reálný socialismus silnou rukou vytvořil prostředí, které neumožňovalo přirozený soutěživý rozvoj architektonickému řemeslu a do jisté míry způsobilo destrukci českého stavebnictví.

 

Ve stavebnické sféře se vytvořily během komunistického režimu rozsáhlé stavební závody, které zjednodušily a zredukovaly své technologické postupy a rozsah stavebních prvků a výrobků. Role architekta byla do určité míry oddělena od následné fáze projektování a realizace (byť tuto tezi při vyprávění o praktikách Krajského projektového ústavu architekt Štěrba úplně nepotvrdil). Byla zavedena jednotná technologie těžkých panelových bloků, odpovídající požadavkům objemové typizace a uplatňovaná jednotně na území celého státu. Vymanit se z tohoto soukolí nebylo snadné jak je vidět například na panelových domech v blízkosti DPS a náměstí, např. sídliště Poříčská, kde české stavebnictví nedokázalo nabídnout jiné formy, než panelové domy.

 
V raných devadesátých letech došlo téměř ze dne na den k celkové změně organizace společnosti. V rámci privatizace se mění majetkové uspořádání. Svaz českých architektů zanikl a byl nahrazen Obcí architektů. Byl uzákoněn status autorizovaného architekta a komory architektů. Vniká i status autorizovaného inženýra, který bohužel svou široce vymezenou působností často vytlačuje specializovanou roli architekta. (Napojit funkci architekta a stavebního inženýra se nedaří dodnes.) Překotný rozvoj v devadesátých letech zaznamenávají i místní samosprávy a stavební úřady. Pozvolna se vytvářejí nové administrativní kanály, kterými je možné navrhovat, povolovat a realizovat nové projekty.

 

I v MH je situace v tomto zajímavá. Tak jako tak, do Čech, které teprve hledají svá základní společenská pravidla, vstoupil nový ekonomický systém, který logicky nebyl ochotný čekat a měl na spěch. Výrazným prvkem devadesátých let se staly nové bankovní domy, které podporované zahraničním kapitálem rychle zaplavují městské proluky. Za krátkou dobu se v realizacích bankovních domů vyvinul snadno rozpoznatelný styl s prvky postmoderny, který je často určen omezenými možnostmi klopýtajícího stavebního průmyslu devadesátých let. Tvaroslovím a materiálovým řešením a barevností bankovních domů jsou následně inspirovány i ostatní architektonické realizace všech typologií. Přebírány jsou prosklené stěny s barevnými rámy a zrcadlovými skly, segmentové polygonální členění hmot a zejména v interiérech je vzorem americké art deco.

 
Objektem Domu s pečovatelskou službou vznikl na základě 100% dotace Ministerstva financí v průběhu let 1994 až 1997. Začátkem roku 94 byla zhotovena studie, v polovině roku 94 byla bylo stavbě uděleno stavební povolení a téměř přesně za tři roky v polovině roku 97 proběhla kolaudace zrealizovaného objektu. Z dnešního pohledu se jedná vzhledem k administrativním lhůtám povolování dotačních projektů o kosmickou rychlost. Autorem stavby je architekt Jiří Štěrba a ateliér ARSPRO a já b, se kterým jsme diskutovali o následujících otázkách:


• jak vznikalo zadání stavby

• jakým způsobem stanovili umístění stavby

• jak stanovili její hlavní kapacity

• jestli v rámci návrhu zvažovali i jiné urbanistické či architektonické varianty.

• Jestli byl návrh ovlivněn myšlenkami postmodernismu, nebo stavbami bankovních domů

• Jak probíhala realizace

Bohužel jsme nepořídili přesný záznam z vyjádření pana Štěrby, tak jen stručně shrnujeme. Koncept domu architekt přirovnal k vyprávění, tedy částem úvod, stať a závěr. Tak výrazně se snažil odlišit část podnože na úrovni prvního nadzemního podlaží, tělo budovy s balkony a hmotově výraznou střechu. Podle jeho vlastních slov se urbanisticky jednalo o určitý "protestsong", tedy skutečné odmítnutí do té doby běžné panelové produkce i jejího půdorysného uspořádání. Právě proto mám dům částečně kruhový půdorys, který se nevztahuje k ničemu ze svého okolí. Umístění vstupu a orientace obytných částí s balkony přísně vycházela z nároků na oslunění, tedy tak, že vstup s výrazným schodišťovým tubusem se umístěn na severní straně půdorysu a všechny byty potom po kruhovém obvodu od západu přes jih na východ. 

 

Do zadání stavby architekt sám nijak nezasahoval a nezvažoval ani jiné varianty. Jednalo se o tzv. první dobrou. Nejpůsobivější částí budovy s poměrně rozsáhlou a převýšenou dvoranou, dneš již zarostlou bujnou zelení. Podle vlastních slov zde chtěl architekt navodit atmosféru pražského Žižkova, tedy to, že se lidé potkávat a zastavovat se na společných krytých pavlačích. V přízemí dvorany se konaní různé společenské akce, jako výstavy nebo dokonce koncerty. Tím stavba přejímá ambice významnější veřejné stavby, než-li jen bezbariérového bytového domu pro starší spoluobčany.

Podobný koncept jako u domu s pečovatelskou službou (byť se jedná o stavbu mladší) zvolil architekt i u přístavby k budově mnichovohradišťské nemocnice (léčebny dlouhodobě nemocných) pro potřeby domova seniorů. Zřejmě podle výrazné kompozice vstupu byla nazvána Modrým kamenem. Polokruhový půdorys se spojovacím schodišťovým traktem vytváří opět dvě uzavřená atria, ale výrazně komornějšího stylu, než v případě DPS. Výška budovy přísně navazuje na výšku původní budovy nemocnice z konce 19. století tím, že po svém obvodu opakuje atikový pás její korunní římsy. Tím se budova dostává do přirozeného souladu se svým okolím  ve vnitřních prostorách získává komornější nádech. Podobně jako DPS bylo v budově navrženo široké občanské zázemí, kupříkladu velká klubovna zdobená vitrážemi Josefa Koláře s vlastní kavárnou, která už ale v současné době ve stálém provozu není, a domovní kaple.

Ačkoliv obě zmíněné budovy si doposud klestí nelehkou cestu ke svému důstojnému výrazu, začlenění do organismu města a provozní udržitelnosti, jedná se ve své době o velmi významné a velkorysé stavební počiny, které jsou jak funkčně významným, tak architektonicky výraznými a sebevědomými budovami města. Během naší procházky jsme se snažili alespoň částečně přiblížit kontext, ve kterém tyto stavby vznikaly a který je podle našeho názoru pro jejich charakter zásadní.

Inspirující postmoderna

Galerie 

VÍTEJTE

Webové stránky spolku Tvoříme místo pro Vás vytváříme svépomocí a snažíme se je stále vylepšovat. Děkujeme, že jste s námi.

KONTAKT

T: +420 739 577 374

E: info@tvorimemisto.cz

© 2019 Tvoříme místo.

Vytvořeno pomocí Wix.com